STRES A ÚZKOSŤ? Ako si s nimi poradiť?

✔ Čo to je stres a čo úzkosť?
✔ Ako sa prejavujú?
✔ Kde je miera medzi tým, keď je človek normálne vystresovaný a tým, kedy sa už jedná o skutočný problém?
✔ Ako si s nimi môžete poradiť?
✔ Čo robiť, keď už viete, že trpíte úzkosťou?
✔ Ako predchádzať dlhodobému pôsobeniu stresu?

To sú otázky, na ktoré som vyspovedala v živom vysielaní psychiatričku Annu Petříkovu. Anna pracuje od roku 2013 ako psychiater, najskôr na akútnom lôžkovom oddelení a od roku 2016 už v súkromnej ordinácií. Pomáha ľuďom v ťažkých životných situáciách a s problémami, ktoré už nie sú schopní zvládnuť sami. Vysvetľuje, podporuje a snaží sa pomáhať tak dobre, ako ju jej prax naučila, rozum radí a predovšetkým srdce vedie.

Celý rozhovor si môžete pozrieť zo záznamu na Youtube alebo si prečítať jeho prepis v článku.

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit videoVždy povolit Youtube videa

Kto je psychiater?

Mým úkolem je DIAGNOSTIKA DUŠEVNÍCH PORUCH A JEJICH NÁSLEDNÁ LÉČBA. V praxi se setkávám se širokým spektrem duševních poruch, od těch častých jako jsou depresivní a úzkostné poruchy, po například bipolárni afektívni poruchu, psychotická onemocnění jako je schizofrenie, závislosti na psychoaktivních látkách, organická onemocnění mozku jako je například Alzheimerova demence, po poruchy osobnosti a mnoho dalších.

Dále si dovolím zde malou vsuvku, říct rozdíl mezi psychiatrem a psychologem, protože si nás mnoho lidí stále plete.

Psychiatr má dokončené vysokoškolské studium na medicíně, obor všeobecné lékařstí, po té 5 let praxe v akreditovaném zařízení a po té atestační zkouška; titul MUDr., předepisuje léky.

Psycholog má dokončené vysokoškolské studium na pedagogické nebo filozofické fakultě, obor psychologie, titul Mgr., mohou pracovat i mimo zdravotnictví např v personalistice, školství, dopravní psycholog. Pokud ve zdravotnictví – klinický psycholog, spolupracuje s psychiatrem, nezastupitelná role v diagnostice, léky nepředepíše. Stejně jako psychoterapeut – pokud to není lékař.

Psychoterapeutem může být kdokoliv, kdo má dokončený akreditovaný psychoterapeutický výcvik.

Ako vnímaš stres? Čo to vlastne je z toho odborného hľadiska?

Definice stresu z psychologického hlediska je taková, že je to stav nadměrného zatížení či ohrožení. Stres z biologického, respektivě toho patofyziologického hlediska je popsán jako soubor negativně působících vlivů (stresorů), které ovlivňují naše fungování a náš organismus.

Stres – není „jen“ ten psychosociální, pod kterým ho vnímáme nejčastěji. Takže to není jen stres ze zaměstnání, nedostatku času nebo toho, že náš čekají Vánoce a my teď nemáme ani jeden dárek pro manželku. Že přijede vševědoucí tchýně a bude do všeho plkat.

Stres je například bolest. Nebo hlasitý zvuk. Nebo hlad a žízeň = STRESORY = OHROŽUJÍCÍ VLIVY. Pro předky byl ohrožujícím vlivem/stresorem mědvěd, který je chtěl sežrat a oni útočili nebo utíkali. Kdybychom tedy nebyli ve stresu z toho, že jsme hladoví nebo žízniví, že nás chce sežrat medvěd, tak bychom prostě zemřeli.

Stresová reakce organismu, je z evolučního hlediska nepostradatelným nástrojem k přežití. Bez stresové reakce bychom tu dnes nebyli – JE NÁM VLASTNÍ VÍCE než si myslíme.

Dnes je však lidstvo jinde (není zima, není medvěd, není takový hlad a žízeň), než bylo kdy jindy. Většinu základních potřeb si v běžném životě bez obtíží obstaráme a tak se stresujeme z jiných důvodů, než naši předkové. Lidský mozek je naprogramován k vyhlevádání POTENCIÁLNÍCH OHROŽUJÍCÍCH VLIVŮ a to z důvodu, abychom přežili.
V dnešní době, pokud mluvím o tom psychosociálním stresu, se více potýkáme s tím chronickým. A s tím chronickým souvisí, troufám si říct, většina psychických poruch. Stres v psychiatrii vnímám jako spouštěč mnoha onemocnění.

Ja stres vnímam ako automatickú reakciu nášho organizmu, ktorý reaguje na pocit ohrozenia. Tú funkciu nášho najstaršieho plazieho mozgu, ktorý vyhodnotí, že sme v nebezpečenstve a zmobilizuje náš nervový systém na automatické reakcie vedúce k našej záchrane. Za normálnych okolností je to zdravá reakcia organizmu, ktorá má zabezpečiť naše prežitie.

Paradox je, že v dnešnej dobe, kedy žijeme asi v najbezpečnejších podmienkach, tak množstvo ľudí je vystavených vysokej miere stresu a trpí úzkostnými a panickými stavmi.

Čím je dané to, že nám táto naša obranná funkcia môže spôsobovať také problémy?

Jak jsem již předeslala dříve, my se v této době potýkáme více s CHRONICKÝM, tedy tím dloudobobě působícím stresem. Spousta z  nás žije v podmínkách, ve kterých nejsou adaptování – vysvětlím. Stresová reakce má 4 fáze:

ŠOK = moment, kdy se setkáme se stresorem.

POPLACHOVÁ REAKCE = fáze, kdy se aktivuje naše „klasická stresová osa“ ve které hrají důležitou roli mozkové struktury hypothalamus, hypofýza, dále dřeň nadledvin, sympatikus, parasympatikus a ve finále ovlivněné orgány. Roli v této fázi hraje především noradrenalin, adrenalin a kortizol. Tyto hormony mobilizují naše energetické zásoby z jater a svalů a připravují tělo na ÚTOK či ÚTĚK. Takže zvyšuji glykemii, zužují cévy, zrychluje dechová frekcence (DF) a tepová frekvence (TF), rozšiřují zornice, tlumí imunitní reakce a činnost trávicího systéu, zkrátka představte si, že za vámi stojí krvelačný medvěd a vy se mu snažíte utéct. Vaše tělo tlumí nepotřebné procesy a aktivuje ty, které vám umožní co nejdříve a nejrychleji utéct. To je poplach.

FÁZE ADAPTACE– třetí fáze; normalizují se naše tělesné a fyzické funkce. Do normálu se vrací TF, DF, začíná činost trávisí soustavy atd. Utekli jsme medvědovi nebo ho zabili. Tady se opět uplatňuje KORTIZOL. Jeho hladina ale neklesne na nulu, vždy nějaká zůstává! V této fázi žijeme nyní všichni = jsme adaptování na určitou hladinu kortizolu. Přestože, jsme všichni ve víceméně podobném prostředí, někdo se přizpůsobí bez obtíží plně, někdo částečně a někdo vůbec.

Právě ta poslední možnost znamená, že naše stresová osa jede na vysoký výkon stále, což vede k VYČERPÁNÍ, které je klasifikováno jako 4. fáze stresové reakce.

Vemte si, co se bude dít, když se nám bude :

• Dlouhodobě vyplavovat glukoza z jater- vzniká nejdříve inzulinová rezistence a pak třebas i diabetes mellitus 2.typu.
• Dlouhodobé vyplavování tuků vede k hypercholesterolemii a následné ateroskleroze (kornatění tepen) a riziku infarktu myokardu.
• Trvající vysoká tepová frekvence může vést k arytmiím či hypertenzi.
• Útlum střevní motility k syndromu dráždivého tračníku.
• Snížení imunitních reakcí vede k opakovaným infekcím či dokonce k nádorovému bujení a tak dále.
• Vznikají psychosomatiká onemocnění.

Čím je dané to, že niekto môže rovnakú alebo podobnú situáciu zvládať lepšie a v pokoji, zatiaľ čo niekto iný tým môže byť vystresovaný?

Každý máme odlišnou genetickou výbavu. My ani tak nedědíme geny úzkostnosti, ale:

✔ Geny předurčující naší adaptabilitu – tedy schopnost reagovat na změny prostředí,
✔ Geny předurčující naši vulnerabilitu – tedy zranitelnost vůči stresu.

Také máme každý jiný život. Na planetě existuje přes skoro 8 miliard životních příběhů. Ani jeden z nich není stejný. Byť máme se sourozencem stejné rodiče, nemáme stejný život. Každý máme jinou schopnost sociálního učení, výchovu, každý během života sbíráme nějaká traumata, setkáme se s jinými lidmi, disponujeme jinou hladinou neuromediátorů, máme jiný životní styl, osobnostní rysy a podobně..to vše, společně s geny, předurčuje to, jak na dané situace budeme reagovat.

Za seba vnímam, že to môže byť často dané aj obdobím v našom živote. Tým, či väčšina vecí v našom živote, na ktorých nám záleží je v nejakej „pohode“, stabilných alebo či sa toho v našom živote odohráva alebo borí viac. A zároveň vnímam aj to, že to môže byť aj tým, ako veľmi sa o seba vedome staráme. Ako veľmi si aj počas dňa uvedomujeme, kde sa práve nachádzame, čo sa s nami odohráva, čo s nami robí nejaká nepríjemná situácia a ako sa môžeme o seba postarať, ošetriť alebo ako máme vyvážený deň, aktivity – či sú plné náročných stresujúcich úloh alebo to máme určitým spôsobom aj vyvážené a doprajeme si aj oddych, zastavenie, uvoľnenie a pod. Ale k tomu sa ešte dostaneme.

Kde je miera medzi tým, keď je človek normálne vystresovaný a tým, kedy sa už jedná o skutočný problém?

Normální vystresování většinou nebudete řešit, protože po odeznění stresoru opadne i hladina vašeho napětí.

Problém nastává v momentě, kdy vám stres, začíná znemožňovat běžné fungování. Omezuje vás v běžném životě. Například jste tak rozhození, že se nejste schopni soustředit na nákup i přesto, že si s sebou nesete seznam. Nebo přesto, že jste dříve řídili auto, se ho dneska bojíte řídit, protože „co kdyby…“.

Nebo dlouhodobě nemůžete večer usnout, protože vás obtežují nepříjemné a stach budící myšlenky. Nebo máte tak šílený strach, že zemřete, že si radši zavoláte záchranku, ale kde nic tu nic, infarkt se nekonal. V podobných případech bych určitě doporučila vyhledat odbornou pomoc a neodkládat to. Odsud už tomu neříkáme stres, ale úzkost.

Ako sa dá pracovať s tým, keď ide o bežnú mieru stresu a ako s tým, keď už ide o skutočný problém? Je tá práca rovnaká alebo sa niečím výrazne líši?

Pokud je člověk běžně vystresovaný, předpokladám, že zapojuje své copingové (zvládací) mechanismy – problém především řeší, pokud nelze ihned vyřešit tak po chvíli odvádí pozornost od nepříjemnýh myšlenek, jde si třeba zasportovat, zanadává si, vezme do ruky mobil, jde si umýt auto a podobně a hladina stresu po nějaké době opadne.

Já se setkávám s lidmi, kteří řeší stres už v té patologické rovině, odsud už mu neříkáme stres ale úzkost. Tady už ty přirozené zvládací mechanismy nefungují.Úzkost už je pro spoustu lidí problém, protože zhoršuje běžné fungování. Já jako psychiatr disponuji možností předepsat léky, ale zároveň neříkám, že je to ta nejlepší a jediná volba. Je pak na každém, co si zvolí.

Katko a jak je to v tvojí praxi? S jakými problémy k Tobě klienti často přichází? Co uvádí jako stresující okolnosti?

Ku mne ľudia chodia väčšinou so zámerom sa niekam posunúť v nejakej konkrétnej oblasti. Nechodia ku mne ako za niekým, kto im má pomôcť s liečením nejakého symptómu, prejavu (napríklad v tomto prípade stresu). Ešte sa mi nikdy nestalo, že by za mnou niekto prišiel s tým, že je v strese alebo úzkosti a pod. a potreboval by s tým pomôcť. V tom prípade by som ho rovno poslala k inému špecialistovi, samozrejme po nejakom hlbšom rozhovore, aby to bolo isté, že potrebuje takúto odbornejšiu pomoc. Ale ešte som taký prípad nemala.

S čím ale za mnou ľudia chodia sú nejaké problémy, najčastejšie v práci alebo rodine, osobné, s ktorými sa chcú niekam posunúť, nájsť z toho východisko. A tam veľakrát môže dochádzať aj k stresu a nejakým prejavom strachu. Ale vnímam skôr, že to často býva tá bežná forma. Napríklad, keď sa zhoršia vzťahy na pracovisku a klienta to stresuje, necíti sa v tom prostredí dobre a hľadá v tom cestu k lepšiemu. Alebo sa zmení pracovná pozícia a s ňou prichádza nová zodpovednosť, stres a potreba tú novú rolu nejako zvládnuť. Prípadne z tých pracovných vecí mi ešte napadá strach z neúspechu, keď sa ľudia púšťajú do nových vecí, alebo napríklad do podnikania a pod.

A z tých osobných som v jednom období mala napríklad viac klientok za sebou, ktoré boli tehotné alebo s maličkými deťmi a zvažovali odchod od manžela, s ktorým sa necítili dobre a pri tom boli vystavené veľkej neistote, bez príjmu alebo s malým príjmom alebo na začiatku svojho podnikania. Tak tam som vnímala, že môže byť veľká miera stresu.

Ten ale väčšinou býva už prejav toho konkrétneho problému, ktorý už si nejako vedia pomenovať a chcú ho riešiť. Ešte sa mi nestalo, že by niekto prišiel s tým, že cíti stres a chcel by s ním pomôcť. Len raz, jedna klientka vypovedala, že má z niečoho strach, už ako ďalšiu tému po tom, čo sme prešli tú základnú s ktorou prišla.

Co mohu jako klient od kouče očekávat? Jak se mnou bude pracovat, pokud jsem „vystresovaný/á?“

Väčšinou sa to deje tak, ako som spomenula vyššie, že príde klient s nejakou pomenovanou témou, že niečo prežíva a chce z toho nájsť cestu, riešenie, niečo si uvedomiť. Vtedy bežne pracujem s tou témou, preskúmavame ju do hĺbky, ja sa pýtam otázky a klient na ne odpovedá. Rozhovorom tú tému zužujeme a bližšie definujeme, aby sme vedeli presne na čom budeme pracovať. Vlastne si to musí zadefinovať klient, ale ja mu kladiem otázky tak, aby ju vedel určiť jasne a presne, aby to bolo jeho vlastné vychádzajúce z jeho potrieb.

A potom ďalej pokračujem v kladení otázok, kedy sledujem jeho myšlienkový proces a idem s ním tam kam chce alebo potrebuje ísť, aby si naplnil svoj zámer, s ktorým ku mne prišiel. Aby si buď niečo uvedomil, našiel riešenie a pod.

A v tomto prípade, ak je daná téma pre neho stresujúca, že jej neriešenie mu v živote spôsobovalo stres, tak nachádzaním odpovedí, uvedomení a riešení sa aj ten stres zmenšuje, uvoľňuje sa, už nie je tak veľký, tá téma už nebýva tak náročná. Ale deje sa to ako taký vedľajší efekt, nie úplne cielene. Je to dôsledok toho rozhovoru a toho, čo všetko si v tej téme človek ujasní.

A v prípade ako bol ten, ktorý som spomínala, že mala klientka z niečoho vyslovene strach, že sa bála urobiť kroky vpred. Tak vtedy využívam prvky systemického koučingu. Vtedy na to ideme viac kinesteticky, ideme viac do zážitku a precítenia, cez zmysly a telo. V tomto prípade som klientku poprosila, nech si ten strach predstaví niekde v priestore mimo seba a aby sa naň sústredila, zahľadela a len vnímala, čo to s ňou robí, čo s ňou ten strach robí a ako vyzerá. Po chvíli ho označila za macka, že vyzerá ako veľký plyšový macko. A že už pre ňu nie je taký „odstrašujúci“, uľavilo sa jej s tým a sama si prišla na takú pomôcku, že si ho predstaví ako sedí vedľa nej na gauči.

A tým sa pre ňu stal znesiteľnejší, ako niečo čo tu má právo byť, bude zrejme vždy a už sa ho nemusí zbavovať. Prerámcovala si vo svojej mysli tú predstavu a vzťah, ktorý k strachu mala. Je to ale samozrejme veľmi individuálne. Táto klientka bola veľmi vizuálna a pocitová. S niekým viac analytickým by som zrejme pracovala inak. Viac cez otázky, viac by som to viedla myšlienkovým procesom, aby si uvedomil, ako ten strach vníma a ako s nim môže pracovať.

Bývaš svědkem toho, že klient přetaví svůj negativní stres v ten pozitivní?

Neviem, či by som to zadefinovala, že dôjde k pretaveniu negatívneho stresu v ten pozitívny. Skôr by som povedala, že dôjde k nejakému prerámcovaniu. K zmene uhlu pohľadu na danú situáciu a tým pádom veľakrát k upokojeniu alebo nájdeniu nejakých mechanizmov na prácu s týmto stresom. A častokrát dochádza práve k nájdeniu nejakých zdrojov na to, aby človek danú situáciu prekonal a aj k nejakej zvýšenej motivácii k tomu tu situáciu zvládnuť a prekonať.

V koučovaní veľa sledujeme náladu, či človeku nálada v nejakom momente klesá alebo rastie, a ideme tam, kde rastie, kde rastie energia. A tak často dochádza k nájdeniu tých možností, riešení a zdrojov ako veci zvládnuť a prekonať.
A často sa stáva, že príde človek, ktorý je vyčerpaný, smutný, nevidí riešenia a odchádza usmiaty, uvoľnený, veselý, s nejakou mierou nadšenia alebo vyššej motivácie, odhodlania. Takže z tohto hľadiska sa to darí.

Daří se pod tvým vedením pod vlivem stresu dosáhnout i lepších výkonů?

Toto je zaujímavá otázka. Koučing sa využíva často aj v športe a manažmente. Práve pre to, že je to účinný nástroj na posun vpred, na nájdenie riešení, a veľakrát pri ňom dochádza aj k uvedomeniu si motivácie, prečo človek niečo robí, chce to urobiť, nachádzajú sa pri ňom zdroje a dochádza k rastu energie človeka, nadšeniu a pod. Takže áno, dovolím si tvrdiť, že koučing dokáže ľuďom pomôcť dosiahnuť lepšie výkony a nemusia pritom zostať pod stresom. Môže im pomôcť objaviť také zdroje a spôsoby, že ich daná situácia prestane stresovať a oni sa ľahšie a rýchlejšie posunú pred.

Napríklad som nedávno mala klientku. Úspešnú podnikateľku, ktorá sama o sebe dosahuje úžasné výsledky, ale chýbala jej z toho spokojnosť a cítila, že sa potrebuje dať na prvé miesto. Je totiž súčasne na materskej dovolenke. A to ju tak trochu stresovalo. Mala pocit, že sa vo svojej práci môže posunúť len, keď pôjde syn do škôlky. Že keby teraz uprednostnila viac prácu, tak by bola považovaná aj za zlú matku a pod. A v priebehu koučovania si sama dosť rýchlo prišla na to, že to dokáže skĺbiť, premyslela si niekoľko vecí, ktoré môže zmeniť v bežnom chode života, vo svojej rutine. A to ju upokojilo, dalo jej vieru v to, že sa to dá. Že si nemusí vyberať buď – alebo, že môže aj robiť svoju milovanú prácu a môže aj tráviť čas so svojím milovaným synom.

Ako to je u teba Aničko, ako s tým pracuješ ty?

U nás se asi nestává tak často, jako u tebe, že by člověk odešel po první návštěvě veselý, i když bych si to taky moc přála. Spíš bych řekla, že odchází s nadějí, více informacemi a vlastně ano, taky uvolněný a klidný, protože ví, že řešení jeho problému existuje, ale bude to ještě nějakou chvíli trvat, než bude lépe.

Zároveň si troufám říct, že lidé cítí velkou úlevu, protože první návštěva psychiatra je pro spoustu z nich strašák. A v ordinaci zjistí, že tam sedím já, vypadám jako člověk, poslouchám je, nesoudím je a snažím se vlastně pomoct. Jinak já se úplně nesetkávám s tím pozitivním stresem. Ale s tím, který už lidi obtěžuje a velice často delší dobu.

Jak jsem řekla výše, mocným nástrojem psychiatra jsou léky. Těch se většina lidí pořád bojí, myslí si, že jim vygumují mozek nebo změní osobnost, což je obojí nesmysl. Snažím se jim vysvětlit a uklidnit je, že se tak dít nebude.

V práci s úzkostí mimo léků doporučuji i:

• Relaxační dýchání resp. dýchání do čtverce. Naučit se dýchat vyžaduje trénink!
• Technika setřepání nebo svlékání z kůže.
• Progresivní svalová relaxace – ta už vyžaduje z počátku delší dobu nácviku, stejně jako třeba autogenní trénink, u toho je dobré vedení, případne kurz.
• Také se zaměřuji na životní styl. Pokud to jen trochu jde, vyloženě nabádám lidi k pohybu, který dnes extrémně chybí .
• Stejně tak nabádám i k pestré stravě. Pokud nám má sloužit tělo jako spolehlivý stroj, musíme do něj lít kvalitní palivo a ne jen věci z fastfoodu a kafe. A u úzkostných lidí to tělo prostě jede na vyšší obrátky, platí to pro ně dvojnásob.
• Co ale doporučuji nevřeleji je individuální psychoterapie. Protože společně v kombinaci s farmakoterapií je u úzkostných poruch základním kamenem úspěšné léčby. A právě úzkostní lidé na psychoterapii reagují velmi dobře.

Poďme ešte späť k úzkosti. Kedy sa zo stresu stáva už úzkosť a ako sa prejavuje?

U stresu člověk přesně ví, co ho stresuje a čeho se bojí. Když ta daná věco odezní, jemu se uleví a je klid.

V psychiatrických ordinacích často lidé řeší úzkost, což je reakce na neurčitý stresor. Lidé trpící úzkostí prostě nejsou schopni určit a říct, čeho konkrétního se bojí. A pokud ano, i když je tam jedna konkrétní obava, tak pokud se vyřeší, najde se jiná nebo se za chvíli vrací zase ale trochu jinak. Úzkost je začarovaný kruh.

Môže si s úzkosťou človek pomôcť sám? Alebo je už lepšie navštíviť práve psychiatra?

Do určité míry s ní také můžeme pracovat sami, ale pokud nám už znesnadňuje život a běžné fungování, není důvod čekat a odborníka navštívit.

Psychiatr nabízí řešení úzkosti v relativně krátkém horizontu – týdny/měsíců pomocí léků.
Terapeut nabízí řešení, které začne fungovat za delší dobu, ale za to má stabilnější a déledobější efekt.
Ideální je kombinace psychoterapie a farmakoterapie. Zaléčit léky a do toho nastoupit na psychoterapii. Léky lze po čase vysadit. Většina úzkostných poruch je velmi dobře léčitelná v případě, že se její léčba zahájí včas!!

Ak už človek navštívi psychiatra, ako s ním ďalej pracuješ?

Práce psychiatra v ordinaci vypadá asi takto. První návštěva trvá zhruba 50-60 minut. Dále STRUKTURA 1.SEZENÍ:

• Na úvod se s pacientem seznámím, vysvětlím strukturu prvního sezení a začnu odebírat tak zvanou anamnézu, což je soubor informací, které o vás potřebuju znát. Která je pochopitelně mnohem rozsáhlejší, než ta, kterou odebírá například váš praktik nebo gynekolog. Ptáme se na spoustu věcí a hodně z nich jsou skutečně podrobnosti, jako třeba okolnosti vašeho porodu, zážity z prvního stupně základní školy nebo finanční problémy. Chápu, že je to pro pacienta dost náročné a rozhodně by se u toho neměl cítit jako u výslechu. Přeci jen se vidíme poprvé a hned má na sebe prásknout všechno 🙂

• Potom – přítomný stav psychický (SPP) ve kterém hodnotím náladu, úzkosti případne jejich míru, okolnosti vzniku, dále napětí, osobnost, paměť, orientaci a mnoho další důležitých věcí.

• Závěrem vyšetření je stanovení diagnozy a navržení postupu a eventuálne farmakologické léčby, ke které samozřejmě vysvětlím podstatné věci. Nakonec si dáme termín dalšího setkání.

• Další návštěvy se řeší dle závažnosti stavu, většinou upravujeme medikaci.

Na tému úzkosti si napísala aj eBook. O čom presne je a čo sa v ňom ľudia dozvedia? V čom im môže byť užitočný?

V ebooku píši spoustu věcí, které by měl každý úzkostný člověk vědět nebo alespoň tušit:

• jak úzkost rozpoznat
• jak funguje
• co dělá s naším tělem a hlavně jakými způsoby se s ní dá pracovat.

Za sebe si myslím, že je ebook nabitý informacemi. TROUFÁM SI ŘÍCT, že ne každá učebnice nebo kniha vám tohle všechno uceleně a srozumitelně řekne. Navíc jsem do něj sestavila týdenní plán pro práci s úzkostí, který obsahuje i nahrávky například progresivní svalové relaxace nebo relaxace uzemněním. Mně při studiu chyběly, nemohla jsem je najít, tak jsem je namluvila sama.

Aká je finančná aj časová náročnosť sedení u psychiatra?

ČAS: Jak jsem řekla dříve, první návštěva je nejdelší, trvá zhruba hodinu.
Další návštěvy se odvíjí dle stavu a aktuální potřeby. V průměru to bývá tak 20-25minut, někdy přetáhneme, někdy skončíme dříve.

FINANČNÍ NÁROČNOST: tak psychiatrická péče je hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Některá zařízení si účtují i registrační poplatky, jejich výše se velmi různí, od pár stovek korun jednorázově po řádově tisíce, které platíte každý rok. Což je podle mně už masáž, nadruhou stranu vnímám i to, že pokud dáte lidem něco zadarmo, není to tak motivující a mají spíš tendenci to flákat. Byť se jedná o jejich zdraví. To už ale zabíhám.
Nepočítám DOPLATKY ZA LÉKY, spousta těch běžně předepisovaných je s nulovým nebo minimálním doplatkem, u těch novějších preparátů si už připlatíte.

Uvoľnenie stresu cez maľbu

Ako sme už spomínali vyššie, ja ako kouč, vám už so závažnejšími stavmi stresu, strachu alebo úzkosti úplne nepomôžem. Ak by som vyhodnotila, že je to už naozaj vážne, tak by som vás aj tak poslala ďalej, za odborníkom ako je Anna. Ak ale vnímate vo svojom živote témy, situácie, ktoré vás stresujú a hľadáte z nich východisko, riešenie, tak vás veľmi rada budem sprevádzať pri osobnom koučingu.

A ak hľadáte jednoduchý nástroj na psychohygienu, tak u mňa nájdete aj eBook pod názvom Čaro abstraktnej maľby, ktorý vás prevedie procesom maľby na hlbšej uvoľňujúcej úrovni. Tento e-book u mňa vznikol práve ako dôsledok toho, že som sama bola pod veľkým tlakom a v určitom období života som sa stretla aj s úzkosťou. A maľba mi veľmi pomáhala uvoľniť sa. Najmä tá abstraktná maľba, pretože v nej nemusíte splniť konkrétne očakávania, napasovať sa do nejakej škatuľky a opäť tak na seba vytvárať tlak. Abstraktná maľba je veľmi slobodná, veľmi uvoľnená a uvoľňujúca a často nám pomáha porozumieť viac samým sebe, tomu, čo sa v nás práve odohráva a čo pre seba konkrétne potrebujeme.

S touto abstraktnou maľbou som začala experimentovať. Maľovala som, keď som to tak cítila, maľovala som pre radosť, keď som sa potrebovala uvoľniť, spojiť sama so sebou, maľovala som pre seba, maľovala som pre druhých.

A zároveň som sa sama veľa vzdelávala v oblasti arteterapie, ale aj pohybovej trapie a ďalších oblastiach duševného zdravia a osobného rozvoja, kam ja vlastne zahŕňam aj koučing. 

V tomto eBooku nájdete zhrnutie mojich poznatkov a skúseností a aj samotný návod na to, ako si namaľovať svoj vlastný obraz. Nájdete aj technické informácie, ako si vybrať farby, plátno a pod., ale hlavne, ako nasledovať to svoje vnútorné vedenie pri maľbe, ako sa tomu oddať s dôverou a čo je pri tom dôležité.

Tak ak si chcete cez sviatky naozaj oddýchnuť, zrelaxovať a vyskúšať možno aj niečo nové, niečo čo vám môže pomôcť uvoľniť sa trochu iným spôsobom, tak myslím, že tento eBook môže byť pre vás skvelý sprievodca.

Otázky od ľudí, ktorí sledovali živé vysielanie

Dobrý deň, mohla by som sa opýtať na váš názor na CBD ako liek na duševnú pohodu? Má teraz silnú marketingovú komunikáciu ako pomocník na všetko.

K těmto masivně marketinově propagovaným výrobkům mám trochu skepsi. Pokud jde o kombinaci s „našimi“psychofarmaky, nemáme k dispozici studie, které by jasně říkaly, že je to bezpečné. Nebo o nich alespon nevím. Proto se přikláním ke klasice – léčbě našimi farmaky, které mají jasně definované složení účinné látky i nežádoucí účinky a víme, co od nich očekávat. Ono ne vždy přírodní znamená bezpečné. Pokud jde o samostatnou konzumaci CBD na psychické obtíže typu úzkost či špatná nálada, nemám na to vyhraněný názor.

Chcela by som sa spýtať, aké sú iné možnosti riešenia chronického stresu/úzkosti z pohľadu psychiatrie okrem medikamentov, ktoré môžu pomôcť z dlhodobého hľadiska?

Popis viz výše – psychoterapie, změna životního stylu, relaxační cvičení a techniky, redukce alkoholu a návykových látek.

Prečo máme my ľudia stres, keď vystupujeme pred publikom?

Za sebe bych řekla, že je to ze strachu ze selhání, ztrapnění, vysokých požadavků sama na sebe či velkých očekávání a sebekritiky. Je to vlastně taková menší sociální fobie 🙂

Je dobré zámerne sa vystavovať stresujúcim situáciám aby sme sa stali voči nim rezistentní?

Pokud se na to cítíte, dobré to je. Navíc, je to jedna z technik kognitivně behaviorální terapie, terapie expozicí. Kdy lidé například s výše zmiňovanou sociální fobií musí chodit do prostor s vysokou koncentrací lidí, do metra, autobusu a podobně.

Mňa by ešte predsa len 1 vec z môjho života zaujímala: prebúdzanie sa v noci 1-2 x do týždňa, následne nemožnosť zaspať 3 hodiny pre prúd myšlienok. Čo to značí a ako to prípadne riešiť?

Anna: Kvalita spánku odpovídá našemu psychickému stavu. Zhoršená schopnost usínání, nemožnost usnout nebo jak píšete noční probouzení a následně nemožnost usnout bývá často u úzkostných lidí. Pokud se to děje jednou dvakrát do týdne, řešila bych to nejdříve úpravou režimu, také spánkovou hygienou (eliminace modrého světla před spaním, vyvětraná místnost, kofeinové nápoje naposledy ve dvě odpoledne apod). Pokud by obtíže přetrvávaly, zkusila bych psychoterapii.

Katarína: Možno by bolo dobré si aj odsledovať, či sa vám v čase, keď sa budíte aj snívajú nejaké sny a či sa budíte práve zo sna. Sny sú také signály, že v našich životoch možno prežívame niečo náročné. Nie je jednoduché im vždy jednoducho porozumieť, pretože k nám prehovárajú v obrazoch, ktoré zdanlivo nemusia súvisieť s našimi aktuálnymi zážitkami. Skvelým spôsobom je ráno si tieto sny spísať – na jednu stranu zošita príbeh a na druhú stranu pocity, ktoré sa k týmto snom objavujú, čo to vo vás práve vtedy spôsobuje, ako ste sa cítili v ktorej fáze sna a pod. A to si skúsiť prirovnať k aktuálnemu životu, či máte v nejakej situácií podobné pocity a pod. Na túto tému som napísala aj článok a nájdete ho na mojom blogu pod názvom: 3 spôsoby na prácu s rannými náladami a nočnými snami.